Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Sociální služby ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče jsou sociální služby (podle § 52 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů) poskytované osobám, které již nevyžadují lůžkovou péči, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopny se obejít bez pomoci jiné fyzické osoby, a nemohou být proto propuštěny ze zdravotnického zařízení lůžkové péče do doby, než jim je zabezpečena pomoc osobou blízkou nebo jinou fyzickou osobou nebo zajištěno poskytování terénních nebo ambulantních sociálních služeb či pobytových sociálních služeb v zařízeních sociálních služeb. Služba obsahuje tyto základní činnosti: poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.

Sociální služba je činnost nebo soubor činností (podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů) zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. Nepříznivou sociální situací se rozumí oslabení nebo ztráta schopnosti z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, vlivem krizové sociální situace, dále životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby či z jiných závažných důvodů.

Zdravotně sociální pracovník provádí činnosti v rámci preventivní, diagnostické, paliativní a rehabilitační péče v oboru zdravotně sociální péče a podílí se na ošetřovatelské péči v oblasti uspokojování sociálních potřeb pacienta. Práce zdravotně sociálního pracovníka se řadí mezi nelékařská zdravotnická povolání.

Sociální stažení znamená izolaci od okolí, omezení kontaktů se společností. Tento příznak se vyskytuje u řady duševních onemocnění, např. u schizofrenie. U pacienta nastává výrazná změna chování: přestává se stýkat s okolím, uzavírá se sám do sebe a do svého světa.

Sociální fobie neboli sociální úzkostná porucha je jednou z mnoha desítek druhů fobií. Tato úzkostná porucha je charakterizována pocity strachu a úzkosti ve společenských situacích, které postiženému způsobují značné potíže a zhoršují jeho schopnost fungovat v některých aspektech každodenního života. Tyto obavy mohou být vyvolány domnělou nebo skutečnou kontrolou ze strany druhých. Lidé se sociální úzkostnou poruchou se obávají negativního hodnocení ze strany druhých lidí. Mezi tělesnými příznaky se často vyskytuje nadměrné červenání, nadměrné pocení, třes, bušení srdce a nevolnost. Může se objevovat i koktání a zrychlená řeč. Pod vlivem intenzivního strachu a nepříjemných pocitů se mohou vyskytovat rovněž záchvaty paniky. Někteří postižení mohou užívat alkohol nebo jiné drogy, aby se tak pokusili omezit svůj strach a zábrany při společenských událostech. U lidí trpících sociální fobií se někdy stává, že se tímto způsobem sami „léčí“, zejména pokud nejsou diagnostikováni, léčeni nebo obojí; to může vést k nadměrné konzumaci alkoholu, poruchám příjmu potravy nebo jiným poruchám spojeným s užíváním návykových látek.

Sociální úzkostná porucha je jiný název pro sociální fobii. Viz také porucha.

Sociální dovednosti představují soubor naučených schopností, které umožňují člověku obratně komunikovat v dané sociální (společenské) situaci. Mezi sociální dovednosti se řadí např. asertivita, řešení potíží s ohledem na danou situaci, schopnost komunikace, schopnost navazovat přátelství, schopnost řešení potíží v mezilidských vztazích apod. Sociální dovednosti se nerozvíjejí samy od sebe: jejich základy jsou položeny již v dětství. Stejně jako ostatní dovednosti se i sociální dovednosti lze naučit a posilovat v průběhu života. Viz také emoční dovednosti.

Pod pojmem kvalita zdravotních služeb se rozumí úroveň poskytování zdravotních služeb, s ohledem na jejich dostupnost, rozsah a strukturu, kvalifikovanost poskytovatelů, proces poskytování péče a jejich výstupů, a s ohledem na spokojenost pacientů se všemi těmito aspekty.

Pečovatelská služba je terénní nebo ambulantní sociální služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, a rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb tyto základní činnosti: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím (nejedná se o součást zdravotních služeb). Pečovatelská služba je poskytována podle § 40 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

V ordinaci praktického lékaře pro dospělé jsou poskytovány zdravotní služby preventivní, diagnosticko-terapeutické, rehabilitační a posudkové. Nejčastějším důvodem návštěvy ordinace jsou běžná akutní onemocnění pohybového aparátu, dýchacích cest, močových cest, trávicího traktu, kůže a ošetření drobných úrazů. Jen zhruba 10–20 % pacientů s těmito problémy vyžaduje odeslání do specializované péče. V některých případech lékař posuzuje a vystavuje dočasnou pracovní neschopnost. Velkou část návštěv lékaře tvoří kontroly pacientů sledovaných pro chronická srdečně-cévní onemocnění a metabolismu (hypertenze, dyslipidemie, metabolický syndrom, diabetes mellitus). Významnou agendu v ordinaci tvoří preventivní prohlídky a prohlídky k posudkovým účelům (pracovnělékařská péče, vyšetření pro důchody a sociální výhody, vyšetření pro řidičský průkaz, zbrojní průkaz, průkaz potravináře), očkování a poradenství pro cestovatele. Další služby poskytované v ordinaci se odvíjejí od odborných kompetencí lékaře a sestry a jejich odborných zájmů. Lékař shromažďuje lékařské zprávy od jiných specialistů a může tak komplexně posuzovat zdravotní stav pacienta, být mu rádcem při rozhodování o postupu na základě znalostí jeho preferencí, zvažovat lékové interakce, apod. Lékař má obvykle přehled také o sociálních službách poskytovaných v dané oblasti a má předpoklady být koordinátorem komplexní péče o své seniory.